1.den - Letiště v Ruzyni
Tak nám to konečně
došlo! Už se z toho nevyvlíknem. Za hodinu nás spolkne vstup A. Poslední
bramborák a poslední točené. Ať žijí turbulence!
2.den - Brusel
Setkání s přítelem Bobem a jeho
slečnou Lucií proběhlo úspěšně. Návštěva řecké restaurace. Město jsme pozorovali
z irské hospy, skryti před letním lijákem. Pak neklidný spánek a jsme opět na
letišti. Bob cestuje služebně do Izraele, odbavován je velice pečlivě mimo všech
cestujících. Vnitřnosti pracují na plné obrátky, nervozita se stupňuje...
Pod
námi je Středozemní moře, netrpělivě očekáváme Saharu. Rychlost: 850 km/hod.,
teplota vzduchu: -46°C, výška: 11000 m, do cíle zbývá necelých 6000 km.
23:50
- Hotel Greton
Báli jste se někdy v životě? Hovno! Jsem tak vyplašená, že se
nemůžu na nic soustředit. Letiště v Nairobi. Dva černí panáčci v kukani stlučené
ze špinavé překližky. Menší problémy s vízem, které si zařizujeme na místě. Cena
je podstatně vyšší, než jsme očekávaly. Bágly se válejí pod pásem. Kolem si
vykračují vojáci se samopaly. Obklíčeny dvaceti muži černé pleti , kteří nám
nabízejí své služby, se ocitáme na africké půdě. Pásek zvaný Moses byl
nejúspěšnější, má úplně červené oči a odváží nás do hotelu. Bojíme se, že
nebudeme mít dost peněz a chcípnem tu strašlivým způsobem. Chci domů...!
Domlouváme taktiku. Viděla jsem švába, na stropě jsou obří krvavé skvrny, jinak
je zde čisto a útulno.
3. den - Cesta do Karen
Moses číhal v recepci,
posunuly jsme si čas o jednu hodinu a byly odveny na snídani, která je většinou
v ceně. Byla moc dobrá. V ofisu, kam nás odvedla černá slečna, jsme si zaplatily
čtyři dny na Safari a vrátily se na základnu trochu vše rozdejchat. Do vesnice
Karen jede bus č.111, ten i desítky dalších se otáčejí za luxusním hotelem
Hilton a šíleným tempem vyrážejí ven z města.
Chatrče kolem cesty, jeden
restaurant, smrad, nikde ani bělouška. Taxíkem pokračujeme k farmě Karen Blixen.
Kouzelné místo, klid, obří zahrada s parkem. Farma, která je zařízena stejně,
jak si ji pamatuju z filmu Vzpomínky na Afriku, byla pro natáčení příliš malá.
Snad jediné místo, kde bych byla v Africe ochotná žít.
Autobus zpět byl
černý, s černými sedadly a černými pasažéry. Cesta většinou žádná, bus se chová
jako kříženec divokého osla a horské dráhy, cestující jsou v naprostém klidu a
my se bavíme.