10. den - Homa Bay
Důležitý pán v Travel Agency nám sdělil, že do Mwanzy nelze. Opravdu přijel pan prezident, všichni se velice radovali. My odcestovali do Homa Bay. Jedeme busem, jehož řidič byl nejrychlejší a vtáhl nás dovnitř. Pak obvyklý rituál. Hodinu shání průvodčí lidi. Bus je nacpán po okraj. Před odjezdem vás týrají prodejci , koupit si můžete noviny (jsou drahé, zásadně se půjčují ostatním spolucestujícím, prostě si o ně řeknete), kazety, nože, sladkosti ... Autobus krouží, troubí, houpe se vpřed a vzad, vyhrožuje, že zmizí bez vás a konečně po hodině utrpení, kdy byly celou dobu zapnuty motory všech přítomných strojů a vy polootráveni už stejně nevnímáte, vyrazí vpřed. Průměrná rychlost je 100 km/hod., někteří veselí řidiči spolu závodí. Maminky s dětmi, ženy kojící i rodící, drůbež, obří nádoby, doteky, tlačenice, smích, dohadování, nikdo není naštvaný. Poslední hodina cesty bez cesty. Tuny červeného prachu jsou úplně všude. Rybářský přístav Homa na břehu jezera a okamžitá úprava ryb. Domorodcům jsme trochu k smíchu, moc se jim nelíbíme. To je dobře!!! Myjeme se v umývadélku velikosti ořechové skořápky. Mám strašlivě ucpaný nos, ale nesmrdím!!!

11. den - Znovu v Nairobi
Z nepravidelnosti si černoušci udělali pravidlo. Lidé neustále vcházejí a vycházejí, takže vlastně nevíme s kým do Nairobi cestujeme. Do busu se podle nás už nikdo nevejde, pomocník řidiče má jiný názor. Rádio vyhrává keňské hity. Nairobi stejně úděsné jako před pár dny. Šest hodin čekání na bus do Mombasy. Shlédnuta luxusní čtvrť, tvrdá škola přecházení silnice, auta se řítí vždy z opačného směru, než očekáváte. Motor stále běží. Možná uvidíme moře. Autobus je tentokrát o něco luxusnější, lidé se chovají stejně šíleně. Nad hlavou nám putují tuny zavazadel, lidé se mění a neustále někam mizí a zase přicházejí.V. se psychicky hroutí. Zatím jen 15 min. zpoždění. Cestující jsou strašlivě trpěliví, děti nikdy nepláčou, všichni skvěle upravení spokojeně očekávají start.

12. den - Mombasa
Znovu narozena po deseti hodinách cesty. Nelze popsat, je třeba vidět a hlavně též cítit. Z hlavního města do Mombasy, což je hlavní trasa pro dopravu všech a všeho do vnitrozemí a dále do Ugandy, je cesta naprosto nepoužitelná a šílená. Úplná tma, nádherné cizí nebe, řinčící okna, pach moči, cisterny a obří náklaďáky, metrové díry, houpající a svíjející se bus!!! Už nikdy!!!
Průvodce má jméno Mohamed. Úplně vyčerpané po nočním přesunu běháme Mombasou a jsme nadšené. Konečně město! Budhistický chrám se zvonky k zavolání boha, pevnost Fort Jesus, staré město se sídlem britské vlády, to je historie, přístav, uličky, dílny řezbářů, rybí trh, trh s masem - na háku se houpá velbloudí kýta, květiny, ovoce, kýble koření... Chci spát. Pečený maniok s čili, masové kuličky, spousta cizích dobrot. Je vedro, konečně africké. Máme z autobusu rozdrcené obratle, já úplně modré koleno a přeházené vnitřnosti. Špatně se mi dýchá, neustále žeru, asi nervy. Větrák větrákuje. Usínáme. Zavřu oči a vidím autobus.